Středeční prolog expedice O2 podle obou Orlic se odehrál na Moravě. Z vlaku v Hanušovicích jsme rovnou sjeli do pivovaru. Stačila jedna čepice Holby a už byl vymyšlen bojový pokřik O - O - O – ÓÓÓ - 2. Po ukončení nácviku jsme vyrazili proti toku zdivočelé Moravy. Další úspěšný trénink v Dolní Moravě, kde se mžení definitivně proměnilo v déšť. A tak v Králíkách žádné KPČ v dělostřelecké tvrzi Hůrka, natož v muzeu celnictví, ale rychle do apartmánů u truhláře a pak mezi kapkami deště na náměstí, kde jsme svedli tuhý boj se silným Gustavem (vzpomínáte Litovel – Gustav Frištenský?)
Ráno pochmourno, zdatnější jeli přivítat ranní frakci k vlaku, my jsme začali rovnou stoupat. U pramene Tiché Orlice v pláštěnkách, ale šťastni – musíme si bouchnout, že výš už zaručeně nepojedeme. Přes rozhlednu, ze které nebylo v mlze skoro nic vidět, do kláštera v Hedči a hlavně restaurace s velice nepřiléhavým názvem Poutní dům. U nás se svítí, přijelo dvacet úplně promočených poutníků, ale nevpouští se. Museli jsme ještě přetrpět prudký sjezd zpátky do Králíků a pak už bylo blaze. U Lípy jsme si O-O-O běd natáhli o kafe s, a když rosnička dala pokyn k evakuaci, opravdu už nepršelo, nelilo a do konce expedice už nepadla ani kapka. Širokým údolím ponejvíce po uzounkých silničkách do Mladkova (zavřená hasičská hospoda- nešel proud), do Těchonína, kde se Julek opožděně hlásil do služby v super tajné nemoci. V Jablonném tak brzy, že jsme jeli do pivovaru U Černého medvěda ještě před ubytováním na koupališti a v Srdíčku a pak se tam znovu dotrousili po zahnízdění.
V pátek ráno loukami do tvrze Orlice, kde nás dojela Stáňa a hned bylo živo, z muzea řemesel v Letohradu nám málem odjela kabrioletem Kaipan. My jsme se raději vnutili do zámku podívat se na polovinu světničky Járy Cimrmana a pak do baru Rolland. Jen jsme párkrát šlápli do pedálů a rázem jsme byli v Žamberku u Divoké Orlice. Oběd v Žambereckém kanci s devítkou Kormidelníkem neměl chybu, sama servírka nám nabídla, že nás sládek (už mu bylo osmnáct?) provede podzemím pivovaru. Blesková návštěva spřátelené šestnáctky i Prokopa Diviše. Někdo na hrad Litice, někdo rovnou do Clocku, ale všichni museli překonat „cyklostezku“ podle Orlice a ďábelské stoupání do Brné. V Potštejně v pivovaru odměna hořko-sladká – hned naproti je cukrárna. Podvečerními loukami do kempu v Kostelci – jé, tady už jsme byli na Cykločundru. Dlouho jsme odolávali zimě na terásce před kempovou hospodou, ale nakonec jsme Janu slavili vevnitř.
V sobotu po ránu jsme si užili s Jarmilou něco starých pověstí pod „Erbenkou“, projeli jsme parkem hraběte Kinského a způsobně vedli kolo u hraběnky Šternberkové. V Týništi jsme odložili v Roubence přebytečné saky paky a ve Worker´s Pubu (co by tomu asi řekl Zápotocký, že mu přejmenovali Dělnický dům) jsme si dali opožděné ranní pivo. Pak už rovnou do lůna přírodního parku Orlice. U skanzenu v Krňovicích jsme potkali prvního z domorodců Podorlického kmene – Lucku a s ní dojeli na oběd v pivovaru U Hušků. Jedeme přímo po břehu Orlice a stotisícové město nevidět. Jen se náhle vynořila lízátka a studijní knihovna a už je tu soutok. Tak další vrcholové foto a hajdy na náměstí na pivo. Je to neuvěřitelné, ale museli jsme Libigerovi radit, kde má v Hradci ten nejjasnější Klenot. Cesta zpět hradeckými lesy ubíhala jako vítr. V pět v Klenotu, v Týništi před šestou (kecám před sedmou). V Roubence abiturienti skoro našeho věku (diskotéka a la Cést la vie), ale Worker´s Pub to jistí večeří i hokejem v televizi.
O co luxusnější snídaně v Roubence, o to zajímavější prostředí v Murphy´s baru v Borohrádku (tady se nezavírá). Pivo za 22, někteří hosté od večera, ale hezké posezení na přilehlé terásce. Opět zelenými loukami a lány do Chocně. Peliny jsou jak hotel, tak i skály – obé navštíveno. V Brandýse na počest Komenského vysadili Labyrint – pár keříků, jak v něm mohli ti tři blbci ve člunu zabloudit. Mohli. Šéf nás sice dovedl po našich mnoha marných pokusech k ráji srdce, ale pak nám utekl a kdyby nepomohl další nepotměšilý účastník expedice, tak tam bloudíme dosud. V Bezpráví U Pildy se někteří dožadovali předčasného závěrečného zhodnocení: "Je to v popisu cesty!". Naštěstí paní Pildová vyšťourala jeden, jediný vychlazený Brut, a tak první zhodnocení dopadlo výtečně. A U Kačera v Ústí těsně před nádražím už jsme hodnotili jeden za druhým. Vlak frakce časný odjezd měl brutální zpoždění, a tak jsme je chudáky přibrali k nám do o hodinu pozdějšího vlaku. O - O - O – ÓÓÓ ten je narvaný, ale naštěstí za O - O - O – ÓÓÓ 2 hodiny jsme byli v Praze!