Expedice Špindl – Labe – Praha

České dráhy umějí vždy překvapit. Když jsme se způsobně rozdělili do skupin po šesti, abychom se s koly vešli do motoráku do Martinic, prodloužili o týden výluku mezi Poděbrady a Chlumcem a nechtěli nás vzít s koly do vlaku vůbec. Ale stačilo pár telefonátů a pak už kouzelné slůvko pan Fiala nám otevíralo dveře do všech přistavených autobusů. První frakce si ještě stačila prohlédnout v úterý Jilemnici, druhá s ní  už jen povečeřet v Šaldově statku. Ve středu nás čekalo splnění několik bobříků. Začalo to nečekaným "Kde je ten klíč?", poté naskládáním osmnácti kol do přistaveného cyklobusu na Mísečky se třinácti stojany a poté bobřík pro některé z nás jeden z nejtěžších - jak se vyhnout stoupání na Zlaté návrší vlastními silami. Díky Petře byl i tento zapeklitý tajný bobřík splněn. Na Vrbatově boudě jsme se zformovali, u mohyly v čepicích, rukavicích a bundách vzpomněli na prostovlasého Hanče v košili, sjeli k Labské boudě a došli ke startu naší expedice e-ŠLaP – k pramenům Labe. Nula na teploměru na Labské nás přesvědčila, že Paroháč a polévka uvnitř boudy je poznaná nutnost. Nekonečný sjezd přes Mísečky a Přední Labskou byl přerušován srubem pod lanovkou na Medvědín, přehradou na Labské a pivovarem Hendrych před Vrchlabím. Večer jsme si ve Střelnici zopákli Hoří, má panenko - jen ta pitombola nám chyběla.

Čtvrtek - Ve Vrchlabí se narodil Krtek, u nádraží šéf a pak už jsme zvolna pluli krajinou až do Hostinného k obrům, podvodníku Lustigovi, opravenému klášteru a k Bicanovi na oběd. A pak nastala zázračná proměna počasí. Před 24 hodinami nula, teď jsme si přehradu Les Království prohlíželi už ze zahrádky Krásné vyhlídky. A nebyla poslední. Jen co jsme ve Dvoře Králové zjistili, kde další podvodník Hanka "objevil" Rukopis, už jsme seděli pod slunečníky pivovaru Tambor.  Přes Křížovou cestu 21. století jsme dojeli do čerstvě načinčaného Kuksu. Obešli jsme poctivě všechny Braunovy neřesti, abychom posléze zjistili, že pro místní tu zbyla jediná neřest – stánek u konzumu (z hospody U Prďoly totiž udělali mondénní Baroko). Ale taky dobrý! Pak už luxusní cyklostezkou přes díru, kde se narodil generalissimus Valdštejn, až do Jaroměře. Domov mládeže, večeře v Corradu a spát.

Po snídani na náměstí jsme se projeli Josefovem - jediným světlým bodem v zanedbané pevnosti bylo focení na opevnění pod téměř Čtrnáctkovou vlajkou. Ve Smiřicích jsme do zámecké kaple pronikli díky místnímu údržbáři – nádraží, zahrádku v restauraci Dvorana i Honzu Libigera jsme si už dohledali sami. Po obědě převzal velení jeden ze čtyř přítomných Hradečáků a provedl nás bezpečně Hradcem okolo Hučáku do Ferdinandy a poté do nově opravených Jižních zahrad ke třem tuplákům. Ale zlatý hřeb měl teprve přijít. Když jsme vystoupali nad Vysokou, pustil nás Jirka Dušák jako úředně potvrzený sponzor na doživotní vstupenku nahoru na rozhlednu Milíř. To bylo radosti, výhledů, klobás a piva! Výhledů není nikdy dost, po pár kilometrech jsme opět stoupali - až do věže na Kunětické hoře. Blesková návštěva Pardubic těsně před slejvákem. ale než jsme se v dalším domově stačili vysprchovat - je po dešti a my můžeme jet trolejbusem do pivovaru Pernštejn na večeři a nečekaně i ke Třem sestrám. Čekání na guláš se trochu podobalo čekání na Godota, ale zase jsme si mohli prosvištět celý repertoár pardubických piv. A jako bonus nám Mirek držel přednášku o pivu Porter 19 stupňů. Přednáška slavila úspěch - ještě jeden velký Porter na cestu zpátky a závěr v mlze.

Není lepší začátek dne než návštěva krematoria, které navíc vypadá jako perníková chaloupka. Z poklidné polabské krajiny si budeme (možná) pamatovat v Semíně akvadukt, objednávání obědů Na haldě a otlučený pivovar, kde se narodil architekt Gočár. V opravovaných Kladrubech nechali na ukázku jediného koně, v Týnci v cukrárně měli naštěstí dortíků podstatně více. V Kolíně jsme na terase U třech pírek připili kolínským Furiantem několikrát na zdar expedice eee-ŠLaP a pak jsme se ještě u Kolína potkali s medvědy. V hospodě u Osečku jsme zhodnotili stav mezinárodní cyklotrasy č. 2 v kolínském okrese na čtyři minus a vydali se vstříc slovanským věrozvěstům. To jsme ještě netušili, že kromě Vojtěcha a Radima potkáme i Jirku Součka s veškerým příbuzenstvem. Opět hektický závěr dne - rychlé prosvištění okolo poděbradských pamětihodností do Domova a už si to šineme do Poděbradského zdroje na trochu toho guláše a piva.

A už je tu neděle, den poslední. Naplnili jsme si láhve poděbradkou, zkontrolovali datum na květinových hodinách a v zámku se přesvědčili, že na srdce jsou Poděbrady. Okolo památné Bílé růže – mé máničky mi rozumějí - jsme dojeli do Nymburka. Tady jsme začali víc než Labe sledovat pábitele Hrabala. Putovali jsme přes náměstí, nábřeží, pivovar až do Hradišťka na hřbitov a Slavnosti sněženek jsme zakončili v Kersku  v Hájence na šípkové s Postřižinským. Frakce terén a silnice se opět střetla v Lysé nad Labem, kde se hrabě Špork stejně jako v Kuksu pořádně vyřádil. Všechno baroko jsme spláchli v Gradu před čelakovickou lávkou, která je tak nová, že ji nezaznamenal ani Garmin. Poslední "hezký" úsek cyklostezky jsme si užili po opuštění Labe cestu do Zelenče. Cedule hlásala konec výstavby květen, ale my jsme se prodírali vzrostlým ječmenem. Po závěrečném fotu na Chvalském zámku se samostatné ženy jaly bloudit směr Černý Most, my jsme ve Špejchaře spláchli všechen prach cest (a že ho bylo). Ale sluší se, aby expedice podle Labe končila u vody, a tak jádro expedice opovrhlo konečnou stanicí metra a dojelo po pohodové cyklostezce až na břeh Vltavy k paláci Svět - zase ten Hrabal. A sedm statečných dojelo přes most až do holešovické Mariny. Až vás někdy v skrytu duše napadne, kde skončily Vaše zálohy, tak tam. Zbytek večera jsme pili holešovickou přístavní Jarmilku, Ivče, Naďu, ležák Luďka, polotmavého Blonďáka, až jsme naposled zvolali eeee-ŠLaP! A rozjeli se do svých domovů.
Zuzana